Kromě toho, že jsem dnes pokácel své první tři stromy, prospal odpoledne a nevyřešil české občanství, jsem na večer dostal po douhé době chuť na kokos. To není ten typ chuti, co vás přejde hned, ale ten, co pro její ukojení budete i zabíjet. Vydal sem se tedy do Hypernovy, koupil kokos a hned před vchodem jsem ho jako správný pračlověk roztloukl o dlažební kostky. Nevím jestli byly k ceně přičteny rozmanité druhy plísní, které mě čekali uvnitř. Chtěl jsem kokos zahodit, ale uvědomil sem si, že bych dopadl jak desítky zákazníku přede mnou, co jim doma v koši hnije. A navíc ta neukojitelná chuť. Došel jsem s ořechem ve druhém stádiu vnitřního rozkladu na informace a vyžádal si reklamaci. Zřejmě není obvyklé, že by někdo reklamoval věci tohoto typu, ale po pár minutách hledání “kódu na kokosový ořech” se moje desetikorunová reklamace objevila v seznamu pod částkami, které pod čtyři stovky neklesly. Chuť mě prohnala vstupním teminálem až k oddělení ovoce a zeleniny. Ano, tušíte správně – koupil sem si další kokos. No a před obchodem jsem ho opět roztloukl. Kromě obvyklých druhů hniloby tu byla ještě fialová navíc, jako bonus. Mezitím kolem mě prošla starší paní, a situaci okomentovala jedinou větou: že prý nejsem sám, komu hnije ořech. Pochopil jsem, že Hypernova a kokos, to prostě nejde k sobě a k informacím jsem se opět vrátil. Paní zrovna obsuhovala rodinku s nákupem a potrzovala záruční list. Prohlédl jsem spokojené rodině košík a zjistil, že mají v nákupu dva kokosové ořechy. Nemohla tedy pro mě a pro moji neukojenou chuť existovat větší satisfakce, než že jsem se naklonil k pultu, položil hnijící ořech před zraky famílie na seznam reklamací a se slovy: “Zpátky už nic nechci, prohnilý sou všechny.”, jsem odešel. Takže kokosy na nosy – a jedeme dál!