Uprostřed jedné studené noci jsem se probudil, jak jinak než sám, a
najednou jsem měl potřebu namalovat to, co jsem cítil. Jak láska tvoří
nenávist a naopak, jak moc jsou ty dva city propojené a přerůstají v
sebe navzájem. Takže tohle je můj výtvor – nemám s kresbou žádné
zkušenosti, vlastně nemám zkušenosti s výtvarným uměním vůbec. Tohle
jsou jen mé city uprostřed studené noci. Prohlédnout teď!
Kromě toho, že jsem dnes pokácel své první tři stromy, prospal odpoledne a nevyřešil české občanství, jsem na večer dostal po douhé době chuť na kokos. To není ten typ chuti, co vás přejde hned, ale ten, co pro její ukojení budete i zabíjet. Vydal sem se tedy do Hypernovy, koupil kokos a hned před vchodem jsem ho jako správný pračlověk roztloukl o dlažební kostky. Nevím jestli byly k ceně přičteny rozmanité druhy plísní, které mě čekali uvnitř. Chtěl jsem kokos zahodit, ale uvědomil sem si, že bych dopadl jak desítky zákazníku přede mnou, co jim doma v koši hnije. A navíc ta neukojitelná chuť. Došel jsem s ořechem ve druhém stádiu vnitřního rozkladu na informace a vyžádal si reklamaci. Zřejmě není obvyklé, že by někdo reklamoval věci tohoto typu, ale po pár minutách hledání „kódu na kokosový ořech“ se moje desetikorunová reklamace objevila v seznamu pod částkami, které pod čtyři stovky neklesly. Chuť mě prohnala vstupním teminálem až k oddělení ovoce a zeleniny. Ano, tušíte správně – koupil sem si další kokos. No a před obchodem jsem ho opět roztloukl. Kromě obvyklých druhů hniloby tu byla ještě fialová navíc, jako bonus. Mezitím kolem mě prošla starší paní, a situaci okomentovala jedinou větou: že prý nejsem sám, komu hnije ořech. Pochopil jsem, že Hypernova a kokos, to prostě nejde k sobě a k informacím jsem se opět vrátil. Paní zrovna obsuhovala rodinku s nákupem a potrzovala záruční list. Prohlédl jsem spokojené rodině košík a zjistil, že mají v nákupu dva kokosové ořechy. Nemohla tedy pro mě a pro moji neukojenou chuť existovat větší satisfakce, než že jsem se naklonil k pultu, položil hnijící ořech před zraky famílie na seznam reklamací a se slovy: „Zpátky už nic nechci, prohnilý sou všechny.“, jsem odešel. Takže kokosy na nosy – a jedeme dál!
Krátká povídka publikovaná bezprostředně po mém (dalším) rozchodu. Začínám mít pocit, že udržení stálejšího vztahu je nemožné, zřejmě i krajně nepřístojné. Hledat chybu už mě nebaví, každý říká, jak ve mě není – ale ona tam někde bude… Vašku, Kubo, Honzo – jednou z toho budou řecké tragédie! Přečíst teď!
Společnost Nokia oznámila, že u série baterií Nokia BL-5C, které byly vyrobeny v prosinci 2005 až listopadu 2006, může dojít k nadměrnému přehřátí. Nokia zjistila, že v určitém případě se může baterie během nabíjení přehřát, což může mít za následek její vznícení či explozi. Z celkového počtu vyrobených 300 milionů těchto baterií se to týká zhruba 46 milionů. Zatím bylo hlášeno přibližně 100 případů přehřátí.
Po krátkém zkoumání sem i já objevil v mém mobilu baterii s označením BL-5C. Zajásal jsem a svého mobila pozval na kafe. Tajně jsem doufal, že budu mít konečně někoho blízko sebe, někoho kdo mi bude opětovat mé city. Seděl proti mě na židli a ledové kávy se ani nedotkl. Byl chladný a odtažitý jako kostky ledu v nápoji, který jsem mu objednal. Pojal jsem krátké podezření, ale nakonec jsem ho pozval ještě do kina. Seděl na sedačce a pozoroval plátno, když jsem se zlehka dotkl jednoho z jeho tlačítek. Neopětoval mi ani zamilovaný pohled. Podezření ve mě sílilo a rostlo, až jsem nakonec večer za jeho zády na internetové adrese www.nokia.com/batteryreplacement/en/ zjistil, že není přihřátý. Škoda, mohlo nám to docela klapat.
Bylo mi to souzeno. Strávit jeden týden sám, doma a bez dohledu. Brodit se vrstvami špinavého prádla. Přerovnávat dřez kvůli sklence co jsem použil jen jednou. Stírat rukávem prach z okna aby sluneční paprsek alepsoň na vteřinu prostoupil nekonečným bordelem. Ne. Popravdě až takhle katastrofické to nebylo. Existují meze kdy se z čistoty stává nepořádek a poté z nepořádku bordel. Skončil sem na druhé metě. Raději ale ani nebudu přikládat fotodokumentaci. Nechápu jak můžou chlapi dělat takovej bordel, když sou sami doma bez dohledu. Nezní to jako sebekritika? Kašlu na to. Jdu raději setřít prach z okna.
